volové
říká se, že když se každý den musíte zdvořile stýkat s lidmi, kterých si nevážíte, tak to má devastující následky na charakter člověka. Obzvlášť je to prý vidět ve vysoké politice. Netuším jak to chodí ve vysoké politice ale myslím, že tomuto problému je vystaven každý z nás v práci či v jiném kolektivu, kde prostě musí být. A pokud by výše uvedené tvrzení byla pravda, tak by jsme podle mého měli být všichni dávno morální trosky. Ale to díky bohu nejsme. Alespoň většina lidí. Spíš bych toto klišé viděl jako jistý druh arogance. Jako jistý druh sebepovyšování typu já chytrý ti ostatní volové, kterých si nevážím.
Dělám ve velké firmě a v rámci této firmy se dnes a denně setkávám se spoustou spolupracovníků tady i nás i po celé Evropě a všude se setkávám s tímto podivným pohledem. S tímto "zdvořilým stýkáním se" . A stejně tak se dnes a denně setkávám s nezdvořilým "poststykovým" ohodnocením "to byl vůl co? , a ten nám tady bude radit, co? ... ". Určitě to všichni známe a troufám si říct určitě to většina z nás dělá. A to je podle mého devastující. Ne se stýkat s někým, koho si nevážím. To holt občas musím a občas holt velmi často. Ale devastující je, když se nad tohoto člověka začnu vyvyšovat, ne věřejně, ale vnitřně, v duši. Z tý dušičky to ven potom vypadne vždycky. Ale zároveň v tý dušičce zůstane ten podivný a devastující pocit, že já jsem něco víc, že já jsem chytřejší, bystřejší, ... prostě lepší než ten druhý.
Pro lidi, kteří mají tento problém, nabízím jedno krásné poučení. Když už si o lidech myslíte, že jsou volové, tak si uvědomte, že vůl byl na statku vždycka pro nejtěžší práce. A ti volové kolem vás, ti kterých si nevážíte a musíte se s nimi stýkat, možná právě zastanou tuto těžkou práci. Já si volů vážím. Často dělají práci, kterou by jiný nedělal a když už je tu jakýsi prvek, který se mi nelíbí a mám s ním morální problém, tak vím, že vůl je hodný zvíře, které se dá výborně vést.
:-)