Samota
16. 8. 2008
Někdy by chtěl člověk požádat všechny své přátele o radu, i když ví, že mu moc neporadí. Je to ve chvílích zásadních rozhodnutí, kdy si s tím musí poradit sám. Ta touha po radě od přátel je vlastně vyjádření strachu z neznáma, z nutnosti se rozhodnout a vydat se na cestu, o níž nevím kam vede. V takové chvíli toužím po přátelích, kteří by dokázali ten pocit pochopit, přijmout tu výzvu být mlčenlivou oporou a jen tak třeba sedět, mlčet, dotýkat se. A stejně tak si v té chvíli uvědomuji, jak je to bláhové přání. Co by asi řekl kamarád, kdybych mu řek "pojď se mnou na procházku a budeme mlčet a nebo se i čas od času obejmem"? Asi by se zasmál a řekl si že sem buď cvok nebo teplej. Co by asi řekla kamarádka, kdybych jí řek " hele pojď se mnou někam na mez a jen tak si tam lehnem do trávy a budem čučet na mraky nad náma nebo na hvězdy a dotýkat se rukama"? Asi by si myslela, že ji chci zbouchnout nebo se vyplakat na rameno jak mi žena nerozumí :-) Možná by právě má žena pochopila nejlíp, protože mně zná, ale čert ví. Nic to nemění na tom, že ve chvíli těch nejtěžších rozhodnutí je člověk zoufale sám a může vysílat signály na všechny strany jak se mu zachce, ale nikdo je nezachytí. Respektive nikdo je většinou nerozluští správně. A přesně pro tyhle momenty mám děti a psy a zvířata vůbec. Nechápou a ani se nesnaží pochopit a poradit. Mají svých radostí dost. Ale jednoduše jsou se mnou, dotýkají se mně, fyzicky cítím jejich energii a takovým nějakým záhadným fluidem mě vždycky dovedou ke spávnému rozhodnutí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář