dotek
Nedávno mě zasáhl jeden zajímavý postřeh. Když se díváte na staré fotografie, fotografie rodin, nebo starých lidí, většinou sedí vedle sebe a drží se, dlaň v dlani. Není to jen na fotkách, stačí se zajet podívat do domova důchodců a najde tam často stejné obrázky. Ten moment vzájemně se držících dlaní je úžasný. Když jsem tak zíral na pár těchto momentů, tak jsem si uvědomil jak silný je ten dotek a kolik toho říká. Ne objetí, ne polibek, ne žádné expresivní pózy ale jednoduché prosté vzetí dlaně do dlaně. Ten obraz mě pronásleduje při přemýšlení o dnešních vztazích a o množství sporů, které provází dnešní práci nebo podnikání. Noviny jsou plné článků s sporech a soudech, plny povzdechů o tom, jak je to dnes hrozné se v tom orientovat. A tak mě napadla hříšná myšlenka. Představil jsem si, jak by asi vypadal soudní spor, kde by obě dvě strany měli přímo za povinnost se při projednávání držet za ruce. Ne žádný slizký stisk ruky, jako když se zdraví hodnostáři. Ale práve ono obouručné vzetí cizí dlaně do své. Zkuste si vzít dlaň někoho do své, hřbet jeho ruky přikrýt svou dlaní a pak mu zkuste říct něco nepěkného, osočit ho. Nejde to. Ten úžasný dotek vyjadřující účast a úctu k tomu druhému vám to nedovolí. Samozřejmě je to utopie, ale je to velmi zajímavá a velmi obohacující zkušenost. Zkuste si jí. Budete překvapeni tou sílou.
:-)
(ivka, 3. 4. 2010 22:27)